Nejcitovanější český ekonom – zrušme politické strany!

S profesorem Milanem Zeleným o úskalích přímé demokracie, reformě české politiky, Holešovické výzvě a silových řešeních.

Pane profesore, vloni jsme spolu dělali rozhovor o autentické demokracii a cestě k ní. V českém prostředí se o institucionálních změnách demokratického systému takřka nehovoří. 

Když vynecháme přijetí přímé volby prezidenta, jen několik společenských skupin, jako je Holešovská výzva a Occupy Czech požaduje změny ústavního systému. Znamená to, že byl systém pouze narušen krátkodobým protestem?

Nehovoří se o tom proto, že si kapři nevypustí svůj vlastní rybník. Musí vzniknout nové iniciativy, jako jsou ZVUK nebo SKDE. Nejsem ale zastáncem pouličních protestů, pokud nejsou spontánní (jako na Středním východě) – a které pouze posilují status quo.

Autentická demokracie se dá prosadit mnohem mocnějšími nástroji: Volbami. Je třeba prosadit nestranické a nezávislé kandidáty (Po vzoru americké „Tea Party“). Systém se nedá změnit „z ulice“, ale jen a pouze od volební urny.

Vše nám k tomu dnes nahrává: máme internet, globální komunikace, přímou volbu, mladší generace a širokou účast voličů – máme vše, co je třeba k prosazení autentické demokracie. Jediné, co nemáme je pochopení. Vámi zmíněné iniciativy jsou bez strategie a vedení – a tudíž „bezprizorné“. Protest není strategie, ani vidina, natož alternativa.

Protestní hnutí typu Occupy Wall Street, po více než roce své existence ve světě, ztrácejí šťávu: světové Occupy nedávno opustilo poslední významné veřejné místo před ECB ve Frankfurtu, české protestní hnutí na pražském Klárově je též na ústupu.

Jak vnímáte roli těchto hnutí rozhořčených v systému společnosti roku 2012? Nejsou jen bezzubým amorfním protestem nespokojených, bez potenciálu se transformovat?

Už jsem to komentoval výše. Transformace může přijít pouze z voleb; ne z pokřiku (jakkoliv oprávněného) Nespokojených. V žádném případě nejde o „zrušení“ demokracie, ale o její návrat do funkčních, autentických forem.

Žádná z iniciativ, které zmiňujete, nepodporuje autentickou demokracii. Naopak, dá se říci, že demokracii obcházejí v zájmu neefektivního protestu. Jde o hnutí bez funkční alternativy, programu a teoretické základny. Akce bez teorie je chaos. Jakoby netušili, že jsou v 21. století, století internetu, digitalizace a disintermediace. Více v článku.

Jste dlouhodobým kritikem systému politických stran, které považujete za nefunkční filtry moci. Dovedete si představit demokratický systém bez těchto těles, které formují myšlenky a vybírají lidi do pozic kandidátů?

Byl jsem spíše nepochopen v tom, že chci strany „zrušit“. Chci je obejít autentickou volbou – viz např. iniciativu ZVUK na Zlínsku, nebo i SKDE. Strany mohou existovat, ale zkušení voliči je nemusí volit. Tomáš Baťa byl zvolen čtyřikrát starostou ve Zlíně a nepotřeboval k tomu žádné strany.

Mezi voličem a voleným není v dnešní době třeba žádného „mezičlánku“, který jen manipuluje, mlží, misinterpretuje a zvyšuje náklady demokracie. Systém bez stran si tedy představit umím: nazývá se (autentická) demokracie, tj. původní forma demokracie, než se objevily zájmové skupiny, které zbavily voliče i volené zodpovědnosti, a snaží se udržet i v 21. století internetu a globálních komunikací.

Jsou prostou „vsuvkou“, tak jako podobní agenti, dealeři, makléři a „interpreti“ ve všech sférách veřejného života. Moderní volič chce vědět, koho volí a proč – a vyžaduje jeho plnou a přímou zodpovědnost. Říká se tomu disintermediace. Sám to denně praktikujete v každé samoobsluze, u každého bankomatu, a kdykoliv si otevřete internet.

Mnozí lidé v Česku, jako Václav Klaus či Petr Fiala, sdílí názor na vyprahlost politiky a uzavřenost dnešních politických stran, avšak považují je stále za jediný nástroj k legitimní vládě.

Ozývají se i hlasy, že jsme dnes svědky přirozeného procesu, kdy zapšklé strany nevyprodukují dobrý program ani lidi a proto budou donuceny k vnitřní reflexi velkým neúspěchem ve volbách, který si připíší spíše neformální seskupení typu německých Pirátů.

Jak si představujete funkční demokratický systém bez politických stran? Není cestou jejich modernizace?

Od polistopadových architektů partajnické kultury v Čechách se liším tím, že nepovažuji strany za reformovatelené. Nevím, která strana se kdy v dějinách reformovala: pouze jedinci tak mohou činit. Vyprodukovat dobrý program přece nestačí. 

Jestliže nahradím bankovního úředníka bankomatem, tj. samoslužbou, pak mě nepřesvědčí jeho větší rychlost, úsměvnost nebo úlisnost: je prostě „po“; konec už byl.

Volič nechce lepšího „interpreta“ svých potřeb; on sám chce být svéprávným a zodpovědným interpretem sebe samého, alespoň ve vyspělejších kulturách. Výraz „modernizace stran“ je oxymoron. Stejně tak „vnitřní reflexe“ ve vztahu k politické straně. Nejde přece o „vyprodukování“ programu: nezáleží přece na tom, co říkáme, ale pouze a jen na tom, co děláme (viz ZVUK).

Nejsem v Čechách nějakým osamělým či neorganickým hlasem kritiky politických stran; dovoluji si ocitovat Karla Čapka (1925):

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. 

Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… 

Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“     (zdroj)    

Namísto těch našich diskuzí-nediskuzí by stačilo pochopit, co je (autentická) demokracie a co (třeba i podle Čapka) představuje její úpadek. Řešení je snadné, viz již zmíněné hnutí ZVUK. Přímo zvolený odborník, přímo zodpovědný svým voličům, je lépe připraven uspokojit své voliče, než desítky stranických kádrů „tvořících“ stranický program, který neuspokojí potřeby nikoho, kromě snad oné strany samotné.

Dnes se hovoří o faktu, že do politiky nemíří elita národa, mladé talenty raději zapojí své úsilí v businessu. Důsledkem je krize elit, které nejsou schopny vést své země. Souvisí tento fenomén s tím, co popisujete? Protiargument tvrdí, že elity se do politiky vrací až v časech skutečné krize, která nyní není.

Kéž by tomu tak bylo, že mladé talenty míří do businessu: máme podnikatelů málo, podnikavců přespříliš a státních zaměstnanců „mraky“. Otázka nezní, kam elita míří, ale zda nějakou máme. Vše souvisí s pojetím a definicí „elity“. Každá společnost, i ta nejchudší nebo nejzkorumpovanější, má svoji horní složku úspěchu, peněz, vlivu a talentu.

Češi již historicky své elity ničí, vyhánějí, anebo stahují dolů k průměru. Po staletích anti-elitní kultury není divu, že žádnou elitu nemáme. Tento nedostatek suplujeme povýšením sportovců a umělců do role elit. Elitu národa však nelze poskládat z těch, kteří hodí nejdále, hrají nejdéle a zpívají nejvýše. Do vzniklého politického „vakua prostřednosti“ jsou pak snadno nasáváni ti nejprůměrnější, ne ti nejlepší (Vysávat „průměrníky“ ven ze systému je pak velmi těžké, ne-li nemožné.)

K vracení se elit. Češi vždy čekají, že někdo přijde, přijede na bílém koni, vrátí se, atp. I Karel Čapek tomu pochybnému českému mýtu podlehl:

„Musí přece někdo přijít a nazvat věci pravým jménem. Musí někdo svolat lidi a říci jim: Podívejte, toto zde, to je přece bezpráví. A toto, hleďte, to je přece podvod a to je zase zrada. Musí někdo přijít.“

Takové noblesní zoufalství, od kdysi „vůdce“ elity národa, až vyráží dech: „Někdo musí přijít“. Proboha, lidé: Nikdo nepřijde, Blaničtí rytíři neexistují! Nikdo nám nepomůže, když si nepomůžeme sami. Budeme-li volit stále stejné – ty stále stejně vyjevené „ksichty“ z billboardů, pak nelze ani hovořit o elitách.

A ještě něco: elita národa je angažovaná již definičně. Angažovanost je součástí definice elity. Elita se nemůže „vrátit“ tam, kde nikdy nebyla. I ti nejlepší z nás, pokud nejsou společensky angažovaní, nemohou plnit roli elity národa. 

Elita není historicky pronásledována pro svoji odbornost, talent, schopnost a profesnost (ne profesionalitu) – ale vždy a jen pro svoji společenskou a politickou angažovanost. Elita je vždy pronásledována národem opakovaně volenými, prostředními prostředníky; nemá se kam vracet, protože prostory ovládnuté suplujícími pseudoelitami nejsou dlouhodobě k „mání“.

Vezměte současnou garnituru ohlášených prezidentských kandidátů: všichni prostřední ve svých oborech (jestli nějaké vůbec mají), všichni samozvaní ve své nabídce, všichni opakovaně „prověření“ ve své neschopnosti, všichni absolutně odhodlaní bránit status quo: odraz současných ambicí národních: Když chci dosáhnout hodně málo, pak volím toho, kdo nedosáhne NIC – to se zdá být vůdčím pravidlem českého pochopení přímé demokracie.

Právě kvalita kandidátů v prezidentské volbě bývá kritizována. Kde však vidíte ony lepší kandidáty?

Lepší kandidáty nevidím: nelze je totiž vidět, nejsou samozvanci, neohlašují se předem, media je ignorují, nevnucují se a nejsou vnucováni. Ti nejlepší lidé této země jsou sice angažovaní, ale nevstupují do stran a hnutí: jejich zájmy a potenciál jsou mnohem širší. Jsou aktivní a úspěšní ve svých profesích, nejsou profesionální politici: těch má tato malá země více než dost.

Ty lepší kandidáty je třeba vyhledávat, přesvědčovat a zvát s pomocí občanských iniciativ, hnutí a malých stran – ne prostě „skočit“ na ego prvního nedočkavého, samozvaného, partajně i finančně zavázaného jedince.

Kritická a historická funkce i zásluha občanských iniciativ je vyhledávat, podporovat a volit – ne jen hřímat v ulicích proti již předhozeným „špekům“. Občané ČR si stále neuvědomují jakou sílu a příležitost mají v nabízené (bohužel v pučovém prostředí ne jisté) instituci přímé volby. Neví ještě, jak bezmocní ti jejich „mocní“ jsou.

Naši volení představitelé a jejich nohsledi jsou pro nás stále více ONI – neidentifikujeme se s nimi, jsou nám cizí, odrození. Proto potřebujeme vyhledávat národní elity více než elity nás. Jinak se vrátí – a ochotně – zase jen ti naši staří známí: ONI.

Mluvíte o přímé volbě a vyhledávání elit občanskými iniciativami. Nejsou však tyto iniciativy mnohem jednodušeji manipulovatelné, než systematičtější politické strany, byť mají své mouchy? 

Když hovoříte o tom, že skutečné elity nevstupují do stran a hnutí, nepopíráte tím vlastně základní myšlenku těchto subjektů, který by správně měly akcentovat jednotlivé požadavky mas?

Akcentování požadavků „mas“ (řekl bych svéprávných voličů) nelze redukovat na akcentování požadavků a zájmů politických stran. V moderní společnosti se tyto konfliktní zájmy (zájmy společnosti, regionů a lokalit, versus zájmy politických partají a jejich úsilí o finanční a mocenské přežití) se dostávají do zásadního rozporu.

Mylný predikát je, že regionální a lokální společnosti jsou stejně ideologicky rozpolcené jako politické strany. Strany se musí diferencovat jen za účelem svého vlastního přežití: kdyby všechny chtěly sloužit národu stejně – pak nemusí existovat. Specializace a ideologické vyhrocení politických stran nemůže odrážet zájmy společnosti, ale pouze jejich redukovaných, upadajících částí (viz ČSSD a KSČM dnes, a ODS, TOP09 a VV před několika lety).

Elity stran jsou zásadně rozdílné od elit „mas“: proto strany nemohou „vyhledávat“ a oslovovat elity pro širší veřejnost, ale jen a pouze pro své vlastní zájmy politického přežití. Strany tedy nemají „své mouchy“ (tím by se nikdo nezabýval), ale jsou fatálně zatíženy svoji ideologickou diferenciací, kterou vnucují širší veřejnosti.

Proto si demokratická veřejnosr, skrze integrované a spolupracující iniciativy, musí vytvářet, vyhledávat a prosazovat (přímou volbou) autentické elity – oslovující politickou veřejnost neideologicky, ale jen a pouze z hlediska lokálních, regionálních a národních zájmů. NIKDO nemůže správně akcentovat požadavky „mas“, než „masy“ samy – skrze své vlastní, nezávislé a nestranické elity.

Moderní polita již není beztvará, bezmocná a nedospělá masa – a to ani v ČR – ale probouzející se podhoubí autentické demokracie a svéprávného rozhodování. Pokud někdo stále ještě vidí partaje jako fundament demokracie, tak musí koherentně argumentovat a ne jen tautologicky opakovat, že strany máme – protože je máme. Každý myslící Čech, jako již zde citovaný Karel Čapek, je schopen argumentace hlubší, než prosté teautologie.

ZBYTEK ROZHOVOR SI DOČTĚTE NA www.JakubJanda.com. Vyšlo v Literárních novinách.

Milan Zelený je globální profesor, působící na Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Již 30 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě drží 1. příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů; v r. 2007 byl na jeho počest vydán tzv. Festschrift, pod názvem Knowledge and Wisdom. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty a Všechno bude jinak.

Rozhovor vedl Jakub Janda - publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com. 

-----------------------------------------------------------  

Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?

• mrkněte na Facebook 
• koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com

Díky za přízeň. Když mi za něco budete chtít vynadat, napište mi email. Jakub Janda

↑